Listopad 2005

Depp Johnny

27. listopadu 2005 v 22:02 Herci/ečky
Datum narození: 09.06.1963
Místo narození: Owensboro, Kentucky, USA
Znamení: Blíženci
Hrál v :Piráti z Karibiku,Střihoruký Edward,Četa,Čokoláda,Ospalá díra,Karlík a továrna na čokoládu

Kytice

25. listopadu 2005 v 21:09 skvělé knížky

Erben Karel Jaromír

(07.11.1811 - 21.11.1870)
Kytice je velice známá kniha balad od K.J.Erbena. Obsahuje balady, epické básně, které se vyznačují velice pochmurným dějem, a zpravidla tragickým konecem. Balady mají vyhrocený děj, vyplývající z nějakého hrůzného činu, jehož se někdo dopustil. Balada vždy tyto činy odsuzuje a nechává z nich vyplynout tragický konec. Sbírku prolíná lidový názor na mravnost - za jakékoli provinění proti tomuto lidovému mravnímu zákonu přichází většinou hodně přísný trest, který jen málokdy zmírňuje jakési pokání provinilce (Záhořovo lože, Svatební košile, Poklad).
Všechny balady kromě Záhořova lože mají ženské hlavní hrdinky, ve velkém procentu příběhů jsou to matky, jež se nějak proviní proti svému potomkovi, i přes nepochybnou mateřskou lásku k němu.
Celá kniha je protknuta jakousi magií - objevují se zde zvláštní bytosti, působení tajemných sil, je zde silně vyjádřena a připomenuta síla přírody. To poukazuje na dávný, pohanský původ těchto příběhů, které Erben jen upravil. Všechny příběhy znázorňují lidové obyčeje a ukazují na lidovou mravní normu.
ukázky:
Kytice
Zemřela matka a do hrobu dána,
siroty po ní zůstaly;
i přicházely každičkého rána
a matičku svou hledaly.

I zželelo se matce milých dítek;
duše její se vrátila
a vtělila se v drobnolistý kvítek,
jímž mohylu svou pokryla.

Poznaly dítky matičku po dechu,
poznaly ji a plesaly;
a prostý kvítek, v něm majíc útěchu,
mateřídouškou nazvaly. --

Mateřídouško vlasti naší milé,
vy prosté naše pověsti,
natrhal jsem tě na dávné mohyle --
komu mám tebe přinésti?

Ve skrovnu já tě kytici zavážu
ozdobně stužkou ovinu;
do širých zemí cestu ti ukážu,
kde příbuznou máš rodinu.

Snad že se najde dcera mateřina,
jíž mile dech tvůj zavoní;
snad že i najdeš některého syna,
jenž k tobě srdce nakloní!
Polednice
U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
"Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo!

Poledne v tom okamžení,
táta přijde z roboty:
a mně hasne u vaření
pro tebe, ty zlobo, ty!

Mlč! Hle husar a kočárek -
hrej si! - tu máš kohouta!"
Než kohout, vůz i husárek
bouch, bác! letí do kouta.

A zas do hrozného křiku -
"I bodejž tě sršeň sám - !
Že na tebe, nezvedníku,
Polednici zavolám!

Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho, zlostníka!" -
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehka odmyká.

Malá, hnědá, tváři divé
pod plachetkou osoba;
o berličce, hnáty křivé,
hlas - vichřice podoba!

"Dej sem dítě!" - "Kriste Pane,
odpusť hříchy hříšnici!"
Divže smrt ji neovane,
ejhle tuť - Polednici!

Ke stolu se plíží tiše
Polednice jako stín:
matka hrůzou sotva dýše,
dítě chopíc na svůj klín.

A vinouc je, zpět pohlíží -
běda, běda dítěti!
Polednice blíž se plíží,
blíž - a již je vzápětí.

Již vztahuje po něm ruku -
matka tisknouc ramena:
"Pro Kristovu drahou muku!"
klesá smyslů zbavena.

Tu slyš: jedna - druhá - třetí -
poledne zvon udeří;
klika svakla, dvéře letí -
táta vchází do dveří.

Ve mdlobách tu matka leží,
k ňadrám dítě přimknuté;
matku vzkřísil ještě stěží,
avšak dítě - zalknuté.
Svatební košile
Již jedenáctá odbila,
a lampa ještě svítila,
a lampa ještě hořela,
co nad klekadlem visela.
Na stěně nízké světničky
byl obraz boží rodičky,
rodičky boží s děťátkem,
tak jako růže s poupátkem.
A před tou mocnou světicí
viděti pannu klečící:
klečela, líce skloněné,
ruce na prsa složené;
slzy jí z očí padaly,
čelem se ňádra zdvihaly.
A když slzička upadla,
v ty bílé ňádra zapadla.
"Žel bohu, kde můj tatíček?
Již na něm roste trávníček!
Žel bohu, kde má matička?
Tam leží - podle tatíčka!
Sestra do roka nežila,
bratra mi koule zabila.
Měla jsem, smutná, milého,
život bych dala pro něho!
Do ciziny se obrátil,
potud se ještě nevrátil.
Do ciziny se ubíral,
těšil mě, slzy utíral:
"Zasej, má milá, zasej len,
vzpomínej na mne každý den,
první rok přádla hledívej,
druhý rok plátno polívej,
třetí košile vyšívej:
až ty košile ušiješ,
věneček z routy poviješ."
Již jsem košile ušila,
již jsem je v truhle složila,
již moje routa v odkvětě,
a milý ještě ve světě,
ve světě šírém, širokém,
co kámen v moři hlubokém.
Tři léta o něm ani sluch
živ-li a zdráv - zná milý bůh!
"Maria, panno přemocná,
ach budiž ty mi pomocna:
vrať mi milého z ciziny,
květ blaha mého jediný;
milého z ciziny mi vrať -
aneb život můj náhle zkrať:
u něho život jarý květ -
bez něho však mě mrzí svět.
Maria, matko milosti,
buď pomocnicí v žalosti!"
Pohnul se obraz na stěně -
i vzkřikla panna zděšeně;
lampa, co temně hořela,
prskla a zhasla docela.
Možná, žeť větru tažení,
možná i - zlé že znamení!
A slyš, na záspí kroků zvuk
a na okénko: ťuk, ťuk, ťuk!
"Spíš, má panenko, nebo bdíš?
Hoj, má panenko, tu jsem již!
Hoj, má panenko, co děláš?
A zdalipak mě ještě znáš,
aneb jiného v srdci máš?"
"Ach můj milý, ach pro nebe,
tu dobu myslím na tebe;
na tě jsem vždycky myslila,
za tě se právě modlila!"
"Ho, nech modlení - skoč a pojď,
skoč a pojď a mě doprovoď;
měsíček svítí na cestu:
já přišel pro svou nevěstu."
"Ach proboha, ach co pravíš?
Kam bychom šli - tak pozdě již!
Vítr burácí, pustá noc,
počkej jen do dne - není moc."
"Ho, den je noc, a noc je den -
ve dne mé oči tlačí sen!
Dřív než se vzbudí kohouti,
musím tě za svou pojmouti.
Jen neprodlévej, skoč a pojď,
dnes ještě budeš moje choť!"
Byla noc, byla hluboká,
měsíček svítil z vysoka
a ticho, pusto v dědině,
vítr burácel jedině.
A on tu napřed - skok a skok,
a ona za ním, co jí krok.
Psi houfem ve vsi zavyli,
když ty pocestné zvětřili;
a vyli, vyli divnou věc:
žetě nablízku umrlec!
"Pěkná noc, jasná - v tu dobu
vstávají mrtví ze hrobů,
a nežli zvíš, jsou tobě blíž -
má milá, nic se nebojíš?"
"Což bych se bála? Tys se mnou,
a oko boží nade mnou. -
Pověz, můj milý, řekni přec,
živ-li a zdráv je tvůj otec?
Tvůj otec a tvá milá máť,
a ráda-li mě bude znáť?"
"Moc, má panenko, moc se ptáš,
jen honem pojď - však uhlídáš.
Jen honem pojď - čas nečeká,
a cesta naše daleká.
Co máš, má milá, v pravici?"
"Nesu si knížky modlicí."
"Zahoď je pryč, to modlení
je těžší nežli kamení!
Zahoď je pryč, ať lehce jdeš,
jestli mi postačiti chceš."
Knížky jí vzal a zahodil,
a byli skokem deset mil.
A byla cesta výšinou,
skalami, lesní pustinou;
a v rokytí a v úskalí
divoké feny štěkaly;
a kulich hlásal pověsti:
žetě nablízku neštěstí. -
A on vždy napřed - skok a skok,
a ona za ním, co jí krok.
Po šípkoví a po skalí
ty bílé nohy šlapaly;
a na hloží a křemení
zůstalo krve znamení.
"Pěkná noc, jasná - v tento čas
mrtví s živými chodí zas;
a nežli zvíš, jsou tobě blíž -
má milá, nic se nebojíš?"
"Což bych se bála? Tys se mnou,
a ruka Páně nade mnou. -
Pověz, můj milý, řekni jen,
jak je tvůj domek upraven?
Čistá světnička? Veselá?
A zdali blízko kostela?"
"Moc, má panenko, moc se ptáš,
však ještě dnes to uhlídáš.
Jen honem pojď - čas utíká,
a dálka ještě veliká.
Co máš, má milá, za pasem?"
"Růženec s sebou vzala jsem."
"Ho, ten růženec z klokočí
jako had tebe otočí!
Zúží tě, stáhne tobě dech:
zahoď jej pryč - neb máme spěch!"
Růženec popad, zahodil,
a byli skokem dvacet mil.
A byla cesta nížinou,
přes vody, luka, bažinou;
a po bažině, po sluji
modrá světélka laškují:
dvě řady, devět za sebou,
jako když s tělem k hrobu jdou;
a žabí havěť v potoce
pohřební píseň skřehoce. -
A on vždy napřed - skok a skok,
a jí za ním již slábne krok.
Ostřice dívku ubohou
břitvami řeže do nohou;
a to kapradí zelené
je krví její zbarvené.
"Pěkná noc, jasná - v tu dobu
spěchají živí ke hrobu;
a nežli zvíš, jsi hrobu blíž -
má milá, nic se nebojíš?"
"Ach nebojím, vždyť tys se mnou,
a vůle Páně nade mnou!
Jen ustaň málo v pospěchu,
jen popřej málo oddechu.
Duch slábne, nohy klesají,
a k srdci nože bodají!"
"Jen pojď a pospěš, děvče mé,
však brzo již tam budeme.
Hosté čekají, čeká kvas,
a jako střela letí čas. -
Co to máš na té tkaničce
na krku na té tkaničce?"
"To křížek po mé matičce."
"Hoho, to zlato proklaté
má hrany ostře špičaté!
Bodá tě - a mě nejinak,
zahoď to, budeš jako pták!
Křížek utrh a zahodil,
a byli skokem třicet mil. -
Tu na planině široké
stavení stojí vysoké;
úzká a dlouhá okna jsou,
a věž se zvonkem nad střechou.
"Hoj, má panenko, tu jsme již!
Nic, má panenko, nevidíš?"
"Ach proboha, ten kostel snad?"
"To není kostel, to můj hrad!"
"Ten hřbitov - a těch křížů řad?"
"To nejsou kříže, to můj sad!
Hoj, má panenko, na mě hleď
a skoč vesele přes tu zeď!"
"Ó nech mne již, ó nech mne tak!
Divý a hrozný je tvůj zrak;
tvůj dech otravný jako jed,
a tvoje srdce tvrdý led!"
"Nic se, má milá, nic neboj!
Veselo u mne, všeho hoj:
masa dost - ale bez krve,
dnes bude jinak poprvé! -
Co máš v uzlíku, má milá?"
"Košile, co jsem ušila."
"Netřeba jich víc nežli dvě:
ta jedna tobě, druhá mně."
Uzlík jí vzal a s chechtotem
přehodil na hrob za plotem.
"Nic ty se neboj, na mě hleď
a skoč za uzlem přes tu zeď."
"Však jsi ty vždy byl přede mnou,
a já za tebou cestou zlou;
však jsi byl napřed po ten čas:
skoč a ukaž mi cestu zas!"
Skokem přeskočil ohradu,
nic nepomyslil na zradu;
skočil do výše sáhů pět -
jí však již venku nevidět:
jenom po bílém obleku
zablesklo se jest v útěku,
a schrána její blízko dost -
nenadál se zlý její host!
Stojíť tu, stojí komora:
nizoučké dvéře - závora;
zavrzly dvéře za pannou
a závora jí ochranou.
Stavení skrovné, bez oken,
měsíc lištami šeřil jen;
stavení pevné jako klec,
a v něm na prkně - umrlec.
Hoj, jak se venku vzmáhá hluk,
hrobových oblud mocný pluk;
šumí a kolem klapají
a takto píseň skuhrají:
"Tělu do hrobu přísluší,
běda, kdos nedbal o duši!"
A tu na dvéře: buch, buch, buch!
burácí zvenčí její druh:
"Vstávej, umrlče, nahoru,
odstrč mi tam tu závoru!"
A mrtvý oči otvírá,
a mrtvý oči protírá,
sbírá se, hlavu pozvedá
a půlkolem se ohlédá.
"Bože svatý, rač pomoci,
nedej mne ďáblu do moci! -
Ty mrtvý, lež a nevstávej,
pánbůh ti pokoj věčný dej!"
A mrtvý hlavu položiv,
zamhouřil oči jako dřív. -
A tu poznovu - buch, buch, buch!
silněji tluče její druh:
"Vstávej, umrlče, nahoru,
otevři mi svou komoru!"
A na ten hřmot a na ten hlas
mrtvý se zdvihá z prkna zas
a rámě ztuhlé naměří
tam, kde závora u dveří.
"Spas duši, Kriste Ježíši,
smiluj se v bídě nejvyšší! -
Ty mrtvý, nevstávej a lež;
pánbůh tě potěš - a mne též!"
A mrtvý zas se položiv,
natáhnul údy jako dřív. -
A znova venku: buch, buch, buch!
a panně mizí zrak i sluch!
Vstávej, umrlče, hola hou,
a podej mi sem tu živou!
Ach běda, běda děvčeti!
Umrlý vstává potřetí
a velké, kalné své oči
na poloumrtvou otočí.
"Maria Panno, při mně stůj,
u syna svého oroduj!
Nehodně jsem tě prosila:
ach odpusť, co jsem zhřešila!
Maria, matko milosti,
z té moci zlé mě vyprosti."
A slyš, tu právě nablízce
kokrhá kohout ve vísce;
a za ním, co ta dědina,
všecka kohoutí družina.
Tu mrtvý, jak se postavil,
pádem se na zem povalil,
a venku ticho - ani ruch:
zmizel dav, i zlý její druh. -
Ráno když lidé na mši jdou,
v úžasu státi zůstanou:
hrob jeden dutý nahoře,
panna v umrlčí komoře,
a na každičké mohyle
útržek z nové košile. -
Dobře ses, panno, radila,
na boha že jsi myslila
a druha zlého odbyla!
Bys byla jinak jednala,
zle bysi byla skonala:
tvé tělo bílé, spanilé,
bylo by co ty košile
Vodník
I

Na topole nad jezerem
seděl vodník pod večerem:
"Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.

Šiju, šiju si botičky
do sucha i do vodičky:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.

Dnes je čtvrtek, zejtra pátek -
šiju, šiju si kabátek:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.

Zelené šaty, botky rudé,
zejtra moje svatba bude:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť."


II

Ráno, raníčko panna vstala,
prádlo si v uzel zavázala:
"Půjdu, matičko, k jezeru,
šátečky sobě vyperu."

"Ach nechoď, nechoď na jezero,
zůstaň dnes doma, moje dcero!
Já měla zlý té noci sen:
nechoď, dceruško, k vodě ven.

Perly jsem tobě vybírala,
bíle jsem k tobě oblíkala,
v sukničku jako z vodních pěn:
nechoď, dceruško, k vodě ven.

Bílé šatičky smutek tají,
v perlách se slzy ukrývají,
a pátek nešťastný je den,
nechoď, dceruško, k vodě ven." -

Nemá dceruška, nemá stání,
k jezeru vždy ji cos pohání,
k jezeru vždy ji cos nutí,
nic doma, nic jí po chuti. -

První šáteček namočila -
tu se s ní lávka prolomila,
a po mladičké dívčině
zavířilo se v hlubině.

Vyvalily se vlny zdola,
roztáhnuly se v širá kola;
a na topole podle skal
zelený mužík zatleskal.
Dceřina kletba
Což jsi se tak zasmušila,
dcero má,
což jsi se tak zasmušila?
Vesela jsi jindy byla,
nyní přestal tobě smích!

"Zabila jsem holoubátko,
matko má,
zabila jsem holoubátko -
opuštěné jediňátko -
bílé bylo jako sníh!"
Zlatý kolovrat
Pán stojí, nevěda, co chtěl,
své velké žízně zapomněl;
diví se tenké, rovné niti,
nemůže oči odvrátiti
s pěkné přadleny.
"Svobodna-li jest ruka tvá,
ty musíš býti žena má!"
dívčinu k boku svému vine -
"Ach pane, nemám vůle jiné,
než jak máti chce."
Štědrý večer
Pod lesem, ach pod lesem,
na tom panském stavě
stojí vrby stařeny,
sníh na šedé hlavě.

Jedna vrba hrbatá
tajně dolů kývá,
kde se modré jezero
pod ledem ukrývá.

Tu prý dívce v půlnoci,
při luně pochodni
souzený se zjeví hoch
ve hladině vodní.

Hoj, mne půlnoc neleká,
ani liché vědy:
půjdu, vezmu sekeru,
prosekám ty ledy.

Eragon

25. listopadu 2005 v 20:41 skvělé knížky
Eragon je první díl trilogie Odkaz Dračích jezdců.

Jeden chlapec . . .

jeden drak . . .

svět dobrodružství
Eragon najde v Dračích horách modrý kámen, kterým chce u Slouna koupit maso. Když se Sloun dozví, že ho Eragon našel v Dračích horách odmítá si kámen vzít. Vrací se domů ke stríčkovi a bratranci Roranovi a kámen si nechává. Zanedlouho se z kamene vylíhne malý draček a když se ho Eragon dotkne na ruce se mu objeví stříbrná značka. Schová draka v lese a jde za Bromem, který je známí jako vypravěč o dracích a jezdcích, pro radu. Svého draka respektive dračici pojmenuje Safiru.Roran odjiždi za prací do města. A v Carvallu se objevují Ra-zaci Eragon se safirou stihnou utect, jenže Ra-zaci zničí farmu ubliží strýci, který později umíra.Eragon a Safira s Bromem se vydávají na nebezpečnou cestu pomstít strýce.Eragon se učí kouzlit, nazírat a mnoho dalších věcí, který by měl správný jezdec vědět. Když Brom umíra, zdělí Eragonovi velké tajemství, že byl kdysi teké jezdec. Během své cesty se Eragon se setkává s elfkou Ayrou, podivínem Murthagem a mnoha dalšími významnými lidmi, trpaslíky a elfy. Dostává se k Vardenům, kde začína bitva s královstvím.Když Eragon bojuje se Stínem. Stín ho velice zraní přes záda.Vardenové zvítězí a Eragonovi se začníná říkat Stínovrahu...
Ale toto dobrodružství zdaleka nekončí...
Druhý díl -Eldest
Autorem knihy-Christopher Paolini

motta ze života

25. listopadu 2005 v 20:10 | Martinka a Michaelka |  motta a citáty...
  • Šťastný je ten, kdo chce být šťastný.
  • Jen nezapomeň, že někomu tam venku na tobě záleží a vždycky bude.
  • Pamatuj: Život není zlej, vždyť dokud žijeme, je všechno OK!
  • Nech starosti koňovi... pro štěstí má podkovy!
  • Vy ten život nežijete, vy ho jen krájíte!
  • Dobrá nálada nevyřeší všechny tvoje problémy,ale nasere tolik lidí,že stojí za to si ji pěstovat.
  • Sranda říká jenom pravdu,že si pravda dělá srandu.Sranda říká jenom pravdu,že si pravda dělá srandu.
  • Nikdo není tak chudý, aby nemohl darovat usměv :-)Pravý přítel je ten, který příjde, když všichni odcházejí.
  • Přátelství může skončit láskou, ale láska nikdy nemůže skončit přátelstvím.
  • Úsměv stojí méně než elektřina a dává více světla.
  • Proč chodit do školy, když svačinu si můžu sníst doma?
  • Každý den je zvláštní.Každý den, každá minuta, každá vteřina je zvláštní.